Art Ceramics CZ

Militký Jiří

Je zřejmé, že 130 let historie keramické školy v sobě obnáší tisíce lidských příběhů a osudů. Již tento fakt je sám o sobě zajímavým historickým tématem. Při množství absolventů je logické, že řada z nich se dnes z různých příčin věnuje profesně zcela jiným oborům než keramice. Mezi ně patřím i já. Když jsem se v září roku 1983 jako čtrnáctiletý mladík stal studentem oboru technologie keramiky, zdaleka jsem netušil, jak hluboce osudové pro mě rozhodnutí studovat bechyňskou školu bude a jak mě na vždy poznamená. Že se stane mostem k mému již tehdy jasně definovanému snu – k archeologii. 

Je asi jen obtížně definovatelné, proč se někdo s cílem studia archeologie vydal do značné míry krkolomnou cestou keramické školy. Na tuto skutečnost je ovšem nutné hledět optikou možností odumírajícího reálného socialismu. V regionu Kostelce nad Orlicí, města odkud pocházím, se pro studium nabízela pouze alternativa gymnázia v Rychnově nad Kněžnou s pověstí „drsné“ matematiky, tedy vědy, jež ve mně dodnes vyvolává kromě hlubokého respektu především podvědomou panickou hrůzu. Zbývala tedy varianta „útěku“ – prvým pokusem byly talentové zkoušky na pražskou grafickou školu – jak dopadly, je zjevné. Proč jsem se nepokusil rovnou hlásit na výtvarné zpracování keramiky do Bechyně? Zrovna náš ročník byl jediný, kdy se tento obor neotevřel. Po pražském neúspěchu jsem tedy zkusil štěstí na technologii, s tajným cílem, že třeba ještě přestoupím. To se samozřejmě již nikdy nestalo a objektivně musím uznat, že svět tvůrců výtvarného umění a keramiky tím rozhodně nebyl nijak zásadně ochuzen. Já jsem tedy musel svést svůj čtyřletý boj s matematikou a dalšími technickými obory. Sám se dodnes trochu divím tomu, že se to roku 1987 povedlo. Ty čtyři bechyňské roky mi ovšem přinesly daleko více než pouze středoškolské vzdělání. Vtáhly mě do zcela svérázné komunity lidí pocházejících tehdy z celého Československa, sblížily mě se světem výtvarníků a skutečně podnítily zájem o keramiku jako obor. 

Bechyňský pobyt mi ovšem přinesl ještě jednu z mého pohledu zásadní zkušenost – možnost působit jako mladý amatérský archeolog v jedinečném regionu. Právě tady jsem skládal svou druhou pomyslnou „archeologickou maturitu“. Protože patřím mezi jedince, u kterých se poměrně úzce vymezený zájem projevil už velmi brzy, ve svých 14 letech jsem měl za sebou dva roky vlastních amatérských archeologických průzkumů v okolí Kostelce nad Orlicí a také prvé brigádnické působení na archeologickém výzkumu. S těmito zkušenostmi jsem se již na podzim roku 1983 zapojil do povrchových průzkumů města a jeho okolí. A nálezy se skutečně začaly množit. Postupně jsem se dostal do kontaktu s doc. PhDr. R. Krajícem, CSc. (mj. bechyňským rodákem), dnes již zesnulým nestorem jihočeské archeologie PhDr. Antonínem Benešem a PhDr. Petrem Zavřelem – to jsem ještě netušil, že se za několik let stanu právě jeho kolegou na mém prvém archeologickém působišti v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. Ve spolupráci s těmito archeology se postupně stávaly mé aktivity stále více profesionální. Bohužel až na samém konci mého působení v Bechyni jsem se seznámil s mým přítelem PhDr. Jiřím Benešem, který je dnes duší bechyňské archeologie. 

Podstatou mých archeologických aktivit byl neustálý pobyt v terénu, v rámci časově dosti omezených možností. Nejčastěji se jednalo o povrchové sběry zlomků keramiky indikujících pravěké a raně středověké osídlení regionu. A systematická práce přinášela výsledky. Během čtyř let se počet registrovaných nalezišť v okolí města zmnohonásobil, ukázalo se, že početná dochovaná mohylová pohřebiště v okolních lesích zdaleka nejsou jediným důkazem lidské přítomnosti na Bechyňsku od 2. tisíciletí před Kristem. Byla to právě zmíněná povrchová prospekce, která naznačila směr budoucího archeologického bádání – mimořádný význam tohoto regionu zvláště v době bronzové. 

Postupně povrchová prospekce přerostla ve skutečnou záchrannou archeologii v regionu. Z dnešního pohledu jsou to ovšem úsměvné a někdy i téměř neuvěřitelné příběhy, z nichž jako příklad uvedu jeden za všechny. V roce 1986 se podařilo zachránit obsah jedné jámy obsahující torza několika keramických nádob z 6. století před Kristem. K nálezu došlo při mé víkendové výpravě do okolí Radětic. Na poli, kde již bylo dříve při mých povrchových průzkumech identifikováno pravěké sídliště, byla provedena skrývka ornice pro jakýsi liniový výkop. Bagrista zde poctivě, navzdory víkendu, vykonával svoji práci a v trase skrývky hloubil výkop. V nevybagrované části skryté plochy se však objevily keramické střepy – brzy bylo zřejmé, že keramiky zde bude velké množství. Protože jsem u sebe neměl žádné nářadí, půjčil jsem si od bagristy plátek pilky na železo a tím jsem celý objekt začal kopat, bagristovi jsem zastavil práci (ten byl tím 16-tiletým mladíkem natolik vyveden z míry, že jej poslechl) a svoji tehdejší přítelkyni jsem poslal pro batoh a tašky na internát, abychom ty desítky kilogramů nálezů vůbec odnesli. V pondělí následovalo kontaktování táborského muzea, problémy s uvolněním ze školy při dalším ohledání naleziště, ale soubor byl zachráněn. Dodnes jde o jednu z nejzajímavějších sídlištních keramických kolekcí z pozdní doby halštatské z okolí města. 

Po třiceti letech je zjevné, že zahájení systematických průzkumů na Bechyňsku, které trvají prostřednictvím řady kolegů dodnes, zásadním způsobem ovlivnilo archeologické poznání jižních Čech. A objektivně mě velmi těší, že mé průzkumy v tomto regionu skutečně poznamenaly směřování dalšího vývoje profesionálního archeologického výzkumu v kraji. 

Dnes se věnuji tématům ležícím na pomezí archeologie a numismatiky, především však dokumentaci keltského mincovnictví ve střední Evropě. Opakovaně se však vracím k jižním Čechám – např. od roku 2008 organizuji povrchové průzkumy keltského oppida Třísov. V posledních letech se ovšem Bechyně a její okolí dostávají opět do centra pozornosti – ukazuje se totiž, že prostor středověkého města zřejmě mohl být v pozdní druhé až první polovině 1. století před Kristem také dosud neznámým keltským oppidem. A protože tato zjištění opět souvisejí s numismatikou a tedy mojí vědeckou prací, je to pro mě jakési prolnutí mého mládí a současnosti. Jde o jakýsi můj pomyslný vnitřní návrat, protože kdesi ve mně je Bechyňsko jedním z mála míst, odkud jsem vlastně nikdy neodešel. 

Ptám-li se sám sebe, co mi dalo studium bechyňské školy, je to několik velmi důležitých věcí. Prvou z nich je určitě samostatnost – k té mě donutilo především odloučení od mého domovského regionu. Bechyni vděčím za možnost sblížit se s řadou skvělých lidí, které bych jinak nikdy nepotkal. Díky Bechyni jsem blíže poznal svět výtvarníků, s nímž se dodnes velmi rád stýkám a velmi mě to obohacuje. Bechyni a jejímu okolí vděčím za to, že jsem se stal terénním archeologem. A Bechyni vděčím také za hluboký vztah k jižním Čechám, které dnes vnímám jako svůj adoptivní domov. Mám–li to tedy shrnout, tak to byly právě čtyři bechyňské roky, které mě zcela zásadně ovlivnily v životě i v mé budoucí profesi, i když trochu jinak, než se běžně od střední školy očekává.

Jiří Militký

 

Text použit se souhlasem autora textu  v katalogu výstavy: HÁLOVÁ, D., aj., Fenomén B. České Budějovice: MMK, SUPŠ, UPM, 2014. str.20-21

CV